›  Ostatní  ›  Zvířata  ›  Psi  ›  Psí plemena  ›  Anglický mastif

Anglický mastif

Anglický mastif je velmi velký a silný pes. Anglický mastif měří více než 78 cm u psů a 71 cm u fen, může vážit až 70 kg. Anglický mastif má krátkou, přilehlou a drsnou srst, zbarvení Anglického mastifa je stříbrné, plavé, temně plavé až červenohnědé, černá maska a uši. Anglický mastif je pes velmi přátelský a zcela oddaný svým majitelům a rodině. V případě ohrožení se stane Anglický mastif nebezpečným a tvrdě brání své majitele a teritorium. Anglický mastif není vhodný pro začátečníky a do malých městských prostorů. Anglický mastif nevyžaduje dlouhé a náročné vycházky.

Anglický mastif je psí plemeno vhodné i do města, je skvělým hlídačem. Anglický mastif se podílel se na vzniku mnoha dalších plemen, existuje totiž již od starověku. Název mastif pochází z anglosaského slova masty, což znamená silný. Dnes není často k vidění. Anglický mastif je jeden z největších psů na světě. Svému pánovi je Anglický mastif velmi oddaný a brání ho. Anglický mastif se dožívá průměrně 10-12 let.

Původ Anglického mastifa je odvozen od velkého, silného psa Canis lupus laniger (Vlk mongolský), jehož pozůstatky byly objeveny v pohořích Tibetu z doby neolitu. Z této oblasti se pravděpodobně rozšířil mastif do Mezopotámie, Řecka, přes moře pak do Itálie a pak následoval Kelty při jejich migraci po Evropě a na Britské ostrovy. S ohledem odvahu mastifa, jeho statečnost a nebojácnost v boji se molosové dělili s člověkem o dobré i zlé po dobu tří tisíciletí a stali se nejen silnými, ale i chápavými a věrnými psy.

V rámci této velké skupiny molosů patří anglický mastif mezi nejstarší psí plemena, a navzdory jeho bojové minulosti jej lze v současnosti charakterizovat Anglického mastifa jako dalšího milého a hodného psího obra. Do Velké Británie se předkové Anglického mastifa dostali prostřednictvím Keltů či Féničanů. V roce 55 př. n. l., kdy Julius Caesar se svým vojskem dobýval Británii, byl překvapen silou a odvahou britských psů bránících britské hradby. Tito psi mu tak učarovali, že je převezl do Říma, kde se používali v zápasech v arénách. Zmínka o Anglickém mastifovi je i v záznamech Římana Arriana, místodržitele v Galii (z roku 131 n. l.), který ve svém díle "Kynegetikus" popisuje keltské silné psy, lámající v aréně býkům vazy. Tito psi byli přes svoji velikost a sílu velmi dobře ovladatelní a pro tuto jejich vlastnost je nazýval "Mansuetus", což znamená - mírný, krotký - a zřejmě z tohoto slova vznikl název mastif.

Zápasy zvířat v arénách se staly zálibou britské šlechty. Mastifové byli po dobu několika století zneužíváni na zápasy s býky, medvědy i lvy. Po roce 1658 nebyly již tyto zápasy pouze zábavou šlechty, ale sloužily také pro pobavení lidu, a to honbou na býky. V některých oblastech existovaly zákony, které pod hrozbou pokuty zakazovaly řezníkovi zabít býka, aniž by byl nejdříve uštván psy.

V 19. století popularita Anglického mastifa ve Velké Británii poklesla. O původním využívání Anglických mastifů jako bojových psů hovoří archívní záznamy kronikářů bitev. K nejslavnějším záznamům bojové minulosti mastifa patří bitva u Agincourtu v roce 1415 a také zmínka z první poloviny 16. století, kdy anglický král Jindřich VIII. pomohl Karlu V. v boji proti Františkovi I., francouzskému králi, tak, že mu poslal 800 pro boj vycvičených mastifů i s doprovodem.

Mastifové zůstali bojovými psy až do 17. století. Mimo jiné využívali služeb mastifů také španělští dobyvatelé při pronásledování indiánů v Jižní Americe. V Severní Americe byli mastifové použiti ve válce Jihu proti Severu, kde bojovali na straně Konfederace.

Koncem 16. století se Anglický mastif využíval na lovy, zvláště na medvědy a vlky, avšak nikdy se nestali skutečnými loveckými psy.

I když mastifové byli po dobu své existence používáni ve válkách, v arénách i na lovech, jejich povaze nejlépe vyhovovalo jejich využití jako psů hlídajících obydlí, majetek a pána. Zvláště po zákazu zvířecích zápasů spočívalo využití mastifů v hlídání anglických sídel, převážně šlechtických. V této úloze byli a jsou neohroženými pány, kteří se v noci pohybovali po svěřeném území, na které nemohl vstoupit nikdo nevítaný, ať již omylem či úmyslně. Každého živého tvora, který jeho území nerespektoval, nemilosrdně napadl. Pro tuto jeho zdánlivě krutou povahu byl v této úloze strážce nenahraditelný, čehož důkazem jsou historky o jeho hrůzostrašnosti v noci, které jsou velmi barvitě popisovány v mnohých povídkách či románech, jako například v nejznámějším Psu Baskervilském od A. C. Doyla.

Anglický mastif se kvůli své náročnosti na výživu nestal "psem mnohých", jak říkají Angličané, čemu může vděčit, že se vyhnul různým šlechtitelským módním vlnám a dodnes si zachoval takřka nezměněnou podobu exteriéru, což dokazují i dobové kresby a vyobrazení. Čistá plemenitba anglických mastifů se datuje přibližně od roku 1415, kde, v již vzpomínané bitvě u Agincourtu, je zmínka o feně Sira Peersa z Lyme Hallu, která se považuje za pramatku slavných Lyme Hallských mastifů.

Anglický mastif je dnes symbolem síly, ale při své hmotnosti dovede být neuvěřitelně rychlý a obratný. Podceňování Anglického mastifa by mohlo být pro vetřelce vážnou hrozbou, jelikož, pokud je okolnostmi donucen, dokáže být velmi nebezpečný. Navzdory tomu je Anglický mastif povahově svému pánovi velmi oddaný.

Anglický mastif je opravdu velké plemeno a zabírá hodně prostoru, může vážit i přes 100 kg, ale protože se jedná o nejtěžší plemeno na světě, jeho tělo je velmi těžké konstrukce a kostra Anglického mastifa je také těžká. Na hlavě a krku může mít vrásky. Srst Anglického mastifa pokrývá celé tělo a je jednobarevná, na hlavě může mít černou masku. Většinou se u Anglického mastifa vyskytují pískově hnědé nebo světle hnědé barvy nebo žíhaná, bílá není k vidění. Na krku nevytváří límec ani na ocasu prapor, protože těsně přiléhá a je velmi krátká.

Hlava Anglického mastifa je mohutná, vyvážená, je na ní černá maska. Anglický mastif má čumák krátký a široký. Oči Anglického mastifa jsou kulaté, hluboko posazené, nevypouklé. Mají většinou odstíny tmavě hnědé a není vidět bělmo. Stop je prakticky nezřetelný. Uši mastifa jsou nízko posazené, dlouhé, bez volánků. Nošené svěšeně podél hlavy až k lícím. Nekupírují se. Zuby mastifa mají pravidelný nůžkovitý skus.

Krk má Anglický mastif velmi krátký, i na něm mohou být vrásky. Je osrstěný a dobře osvalený. Zde není kůže tak přiléhavá a proto se tvoří vrásky. Hřbet je středně dlouhý, široký a osvalený. Ocas je krátký, někteří chovatelé jej kupírují. Je nošen pod hřbetní linií, nikdy ne nad ní. Může být zatočený do šavle.

Nohy jsou spíše krátké, tlusté a ne moc dobře osvalené, svaly na nich si pes musí vytrénovat častějšími a pravidelnými vycházkami a pohybem. Tlapky Anglického mastifa jsou skoro kulaté, jako kočičí a drápky matně černé, tvrdé a silné.

Anglický mastif je rozvážný, hravý a inteligentní. Anglický mastif si vše předem rozmyslí a neumí moc dobře pracovat sám. Anglický mastif má rád hry a pohyb. Podle jeho velikosti má i velké srdce a svoji rodinu upřímně miluje a trvalý pobyt venku je pro něj spíše utrpení, i když se to nemusí zdát. Někteří jedinci mastifa mohou být velmi vystrašení a tak hodně štěkají. Anglický mastif poslouchá celou svoji rodinu a pokud ho zavolá někdo, koho zná, přijde i za ním.

Cizím zpočátku Anglický mastif nedůvěřuje a spíše se jich straní, ale po tom, co se spolu seznámí si je velmi oblíbí a bude je mít rád. Pokud se ale někdo chce dostat na mastifovo jeho území a páníčci nikdy, nerozhoduje se příliš dlouho a na nezvaného hosta, kterého nezná může i zaútočit, Anglický mastif je velmi dobrý hlídač, má velmi vysoký hlas.

K dětem má Anglický mastif opravdu skvělý vztah — má je rád, chce si s nimi hrát, mazlit se... Pozor byste si ale měli dát, pokud si bude vaše dítě hrát s jiným, mastifové mají tendenci "své" děti ochraňovat a některé hrátky se jim můžou zdá jako nevhodné, a tak raději sami zakročí, protože rodiče nikde nejsou.

I s ostatními zvířaty vychází tenhle mírumilovný mastif skvěle. Anglický mastif nemá vlastně skoro žádné lovecké pudy, proto ho ani neláká běžet za srnou či prohánět rychle se pohybující předměty. Zvířata jiného druhu většinou ignoruje, nevyhledává vztahy s nimi. Naopak se psy vyhledává kontakty a chce se přátelit, proto se i dobře socializuje v mládí.

Velký pozor si majitelé musejí dát v pubertě, tedy přibližně v devátém měsíci života psa, kdy se samci snaží získat dominantnější pozici a je tedy nutné je usměrnit, aby mohl pokračovat láskyplný vztah mezi vámi a vaším psem.

Srst tohoto plemene je velmi krátká a přilehlá, může být mastná, ale nepotřebuje zvláštní péči. Občasně vyčesat kartáčem s jemnými štětinkami, čímž i promasírujete srst kůži. Nijak extrémně nelíná, jako třeba border kolie. Častému mytí šamponem se ale musíte velkým obloukem vyhnout; srst by ztratila svoji přirozenou mastnotu a to by způsobilo rozsáhlé potíže s kůží, jako jsou mokvavé záněty.

Do uší nemusíte nijak zasahovat, ale občas jej zkontrolujte, zda se v uchu nevytváří moc ušního mazu, který odstraníte kvalitním přípravkem na jeho rozpouštění. Srst ze zvukovodů se vytrhávat nemusí, pokud není moc dlouhá.

Nepotřebuje mnoho pohybu, přes svoji váhu sice je obratný, ale i tak je nejraději s vámi doma na gauči nebo na vyhřáté podlaze. Není pro něj vhodný běh u kola ve velkém horku, zvláště na asfaltu. V horku se totiž kůže mezi vrásky hodně potí a voda se nijak neodpařuje. Také běh na horkém asfaltu není vhodný, protože polštářky na tlapkách jsou citlivé a mohly by být rozpraskané. Jinak je pro něj vhodný veškerý pohyb.

Výcvik Anglický mastif je důležitý, ale bude složitější. Jak je již napsáno nahoře, tento pes si nejdříve vše rozmyslí, než to udělá, proto se dá říci, že je tvrdohlavý. Pokud se ale něco naučí, jen tak to nezapomene, má dlouhou paměť.

Výchova Anglického mastifa je nutná, ale většina jedinců tohoto plemene jsou od přírody čistotná a většinou si sama řeknou, že chtějí ven vykonat potřebu. Někdo si však může špatně vyložit, když je štěně v noci probudí vytím u dveří.

Stránka 1 z 1 - 30 položek celkem

Stránka 1 z 1 - 30 položek celkem